Psal se rok 2026 15.červen a naše třída 7.A se vypravila na dvoudenní výlet za doprovodu našeho pana ředitele, paní učitelky a paní asistentky do kempu Maják Slapy v Nalžovicích.
Ze Štěchovic jsme dojeli autobusem na zastávku Křepenice a vydali se do menší kavárny|cukrárny|pekárny. Když se pan ředitel domluvil s paní učitelkou a paní asistentkou vydali jsme se na cestu, kousek jsme šli v celku a poté co jsme dorazili na rozcestí rozdělili jsme se do dvou skupin. Na výběr jsme dostali ze dvou tras které se lišili vzdáleností i obtížností.
První vedla byla delší, ale méně obtížnější a vedla přes Bartůňkovu vyhlídku. Tuto trasu šly paní učitelka a paní asistentka. Druhá stezka vedla přes Albertovy skály – byla kratší ale obtížnější. Tuto trasu šel pan ředitel.
Asi okolo půl třetí jsme dorazili na místo kde na nás čekaly krásně upravené chatky. Dole pod chatkami bylo hřiště kde se dala natáhnout síť na přehazovanou a volejbal. Kdo chtěl mohl se jít vykoupat s panem ředitelem do Vltavy. Ostatní mohli být na chatkách a hrát karty nebo si povídat.
Jídlo tam bylo skvělé a pokud bych to měla srovnat se školou v přírodě která se konala minulý rok, tak to bylo luxusní. Po večeři se šlo znovu vykoupat – opět kdo chtěl. Začali jsme se chystat k táboráku. Nosili jsme, řezali a sekali dříví. Jakmile se stmívalo mohli jsme si něco opéct. Opékali jsme si jablka, párky, chleba a marshmallows.
V devět hodin večer začínala bojovka, kterou připravily naše spolužačky. Probíhala tak že se pouštělo asi po pěti minutách do temného lesa po cestičce která měla okolo sebe svíčky aby bylo vidět kudy se jde. Měla 10 stanovišť. Otázky byly typu jak se vypočítá obsah krychle, jaký je český převod dolaru. Stíhalo se to jen tak tak do večerky ale nakonec se to stihlo.
Ráno po budíčku byla i rozcvička a skok do vody ve Vltavě. Zanedlouho byla snídaně a po snídani jsme uklízeli chatky. Když byli všichni připravení, vydali jsme se na cestu. Čekala nás cesta plná povídání, slovního fotbalu a všemožných věcí. Nebylo to tak dlouhé, jak se zdálo. Ale vítězství stejně bylo když jsme mohli nasednout do toho klimatizovaného autobusu a konečně jet.
Do Sedlčan jsme dojeli v době oběda, ale ještě před obědem nás čekala přednáška v tamním muzeu o druhé světové válce. Bylo to kraťoučké a zajímavé. Po přednášce jsme si došli na místní kebab a usadili se u kašny. V době ukončení rozchodu po náměstí jsme se vydali na autobusovou zastávku a odjeli autobusem zpátky do Štěchovic.
Adéla Kačerová a Petr Košata
